Dobrodružství pokračuje

Doposud jsme tedy zdolávali jen nekonečné vzdálenosti dělící nás od našeho dobrodružství. Nutno říci, že těch 7 825 km v letadle bylo ve srovnání s následujícími pár stovkami kilometrů zdolaných během čtyřiadvacetihodinové jízdy v extrémním terénu v Kamazu úplnou legrací. Nakonec jsme ale cestou viděli tolik zajímavého, že snad nikdo z nás nelitoval, že jsme tuto vzdálenost nepřekonávali vrtulníkem, jak bylo původně v plánu. Každopádně jsme po nezbytných nákupech měli absolvovat ještě jednu cestu, cestu k horám. Ta vedla velmi podobným terénem, jaký jsme už zažili. Jen značku vozidla jsme vyměnili. Tentokrát nás vezl další ruský evergreen, Ural.

Byl to obyčejný náklaďák, ke kterému byla přikurtnována nějaká vojenská nástavba, v níž se dalo jakžtakž sedět. Uvnitř celkem nesnesitelně páchla nafta, ale když jsme úplně demontovali jedno z chatrných oken auta, bylo to o mnoho lepší. Důležité ovšem bylo, kam nás tento náklaďák měl dovézt.

Jestliže jsme doposud projížděli téměř liduprázdnou divočinou, tady, na jižním konci poloostrova Kamčatka, už jsme nepotkávali vůbec nikoho. Snad jen opuštěná vojenská základna nám mohla připomínat civilizaci. Pár holých stěn bez vybavení, kde očividně civilizace svůj boj s přírodou prohrála, by nám i lidstvu mohlo být určitou inspirací, že by přesně takto měly vypadat veškeré vojenské základny po celém světě. Cestou jsme také narazili na dva betonové mosty, které měly kdysi usnadnit zdolávání říček stékajících z hor dolů do Ochotského moře. Šlo vlastně už jen o jakási torza, na něž se nedalo najet ani z jedné strany. Jarní přívaly vod vymlely oba nájezdy na mosty. I zde na nás dýchla jakási marnost z lidského počínání.

To vše ještě více umocňovalo naši radost z neposkvrněné divoké přírody. Za relativně netečnými tvářemi mých souputníků jsem tušil, jak se jejich dobrodružná duše kdesi uvnitř radostně tetelí. Jistě by se mnozí z nás radostně rozběhli do divočiny a skotačili v ní, jako nefalšované děti přírody, kdybychom se tedy lépe znali. Velká část z nás se ale postupně poznávala až v průběhu cesty. Náš ostych proto držel až příliš pevně opratě naší přirozenosti…

Velkou radost nám udělala zastávka v deltě jedné z říček. S fotografy jsme se shodli na tom, že právě tady by bylo fajn pár dní počkat a zjistit, co vše se tady vyskytuje. Minimálně medvědi zde měli skrze deltu pravidelný veksl, o čemž svědčila i spousta stop úctyhodné velikosti v písku. Byly zde však i jiné stopy. Některé z nich patřily liškám a mořským ptákům, lidská však nebyla ani jediná.

Když jsem se šel podél říčky projít k moři, prostoupil mě velmi povznášející pocit. Široko daleko není ani živáčka, jen všeobjímající ticho, ticho, které něžně hladí mou civilizací vyprahlou duši. Pouze průzračná říčka pokorně odevzdává své vody vonícímu moři a hlasitě vzdychá v jeho vlnách, naprosto stejně, den za dnem, měsíc za měsícem, po tisíce let… Tak chutná divočina.

Velmi mile mě také překvapuje skutečnost, že na pobřeží nacházím mezi chaluhami jen minimum známek civilizace. Nemůžu se ubránit blaženému (bláznovskému) úsměvu! Vždyť v Evropě, i v těch nejsevernějších částech Skandinávie a daleko za polárním kruhem, je v moři tolik nejrůznějších odpadků, že je z toho člověku opravdu hodně smutno. Vynález plastu = vynález zkázy? Možná, rozjímám v duchu cestou zpět k autu. Motor hlasitě zaburácel. Zamířili jsme vzhůru do hor.

Do hor

Když jsme začali stoupat po jejich úpatí po desítky let staré stezce, kterou zde kdysi „vyjeli“ geologičtí výzkumníci, celkem rádi jsme ještě vzpomínali na muka, která nám nabízel ještě předchozí den Kamaz. Dnes to byl doslova očistec. Stezka byla plná neuvěřitelných výmolů a velikých balvanů. Někdy se až nebezpečně blížila prudkým svahům kopců. Co oči nevidí, duši nebolí, říká jedno staré moudré přísloví. Nás v tomto ohledu konejšila hustá mlha, která nám postupně ukryla nebezpečné pasáže naší cesty.

Konečně přišla chvíle, kdy už to nešlo dál ani tímto původně vojenským speciálem. Motor utichl. Přesně na tohle jsme se už všichni těšili! Po mnoha a mnoha hodinách strávených sice na Kamčatce, ale současně jakoby zatím spíš jen v jejím dosahu, jsme konečně mohli odstřihnout pupeční šňůru pojící nás k poslední civilizaci, nahodit batohy na záda, vydat se do vonící náruče divočiny, tentokráte už hezky po svých.

Setkání s bělokury

První kroky v promáčené tundře naše nadšení trošku ochladily. Ale i tak jsme si to každý po svém užívali. Pobytové stopy medvědů byly snad na každém kroku. Jejich trus nám prozrazoval, co v těchto místech huňatí obři pohledávají. Jeho obsahem totiž byla především semínka okolních limb, ale i jeřabiny, či jiné podzimní plody, kterých zde byl nadbytek. Když jsem později jeřabiny a semínka limby z okolních stromků ochutnal, nemohl jsem se jejich chutě nabažit. Byly velmi chutné. Limbové šištice byly téměř až olejnaté, chutnající jako nějaké oříšky. Celou cestu jsem pak pojídal chutné dary z prostřeného stolu zdejší přírody.

Našimi průvodci v horách byli Valentin a Jevgenij z Paužetky. Oba se ukázali jako bezvadní chlapi, kteří navíc mají i vynikající kondičku. Jejich tempo sice neodpovídalo tomu našemu, fotografickému, ale naštěstí byli natolik tolerantní, že když jsme občas objevili něco zajímavého, nebyl pro ně problém zastavit.

Tímto způsobem jsme fotografovali i první bělokury horské, kteří nás pak ostrůvkovitě provázeli po celou naši cestu do hor. Tito kurovití ptáci jsou pro milovníky ptactva takřka klenotem, jelikož v naší republice se bělokur nejenže nevyskytuje, ale i jeho nejbližší příbuzní, tetřívci, dlouhodobě ubývají. O to větší byla má radost, když jsem konečně navštívil krajinu, kde se těmto zajímavým ptákům zřejmě daří. Jen jsem zalitoval toho, že slunce stále nechtělo oživit okolní barevnou nádheru svými teplými tóny.

Mlha nám skrývala barvy podzimu stejně jako okolní hory, které jsme zatím spíše jen tušili. Jemné kapičky mlhy navíc trápily nejen nás, ale především fotografickou techniku. První naše snímky bělokurů proto za mnoho nestály. Netradiční atmosféru však rozhodně měly.

Naštěstí jsme později, v jednom širokém sedle, přišly do mnohem příznivějšího počasí. Vítr zde mlhu rozehnal natolik, že jsme konečně spatřili, tedy alespoň částečně, okolní krajinu. Ta nám takřka vyrazila dech. Podzim na Kamčatce je velmi okouzlující. Hory jakoby měly na sobě výstřední barevný plášť obstarožní dámy. Barevně trošku divoký, ale přesto vkusný a upravený. Navíc i podmanivě voněl.

Zlepšená viditelnost začala brzy přinášet i jiné výsledky. Všimli jsme si dvou medvědů asi kilometr od nás, jak mizí za kamenným mořem ledovcové morény. Shodit naše těžké batohy do trávy bylo dílem okamžiku. Vyrazili jsme okamžitě jejich směrem obtěžkáni pouze fototechnikou. V zápětí jsem objevil početnou skupinku bělokurů horských, tentokrát už v lepším světle. Fotografická zastávka v jejich blízkosti se nakonec protáhla natolik, že mezitím medvědi zmizeli hluboko ve vrboví na úbočí protější hory. Nemrzelo nás to ale. Přítomnosti rodinného hejnka bělokurů jsme se ani po odchodu medvědů ještě dlouho nemohli nabažit.

Podobných zastávek bylo hned několik. Nutno ale říci, že Kamčatské hory v místech, kudy jsme právě procházely, přílišným životem neoplývaly. Šlo tedy spíše jen o krajinaření. Jen vzácně jsme spatřili lindušky, či konipasy a na vysokém nebi též káni rousnou, či krkavce. Průlet sokola nebo ostříže ještě pod horami, byl pro nás hotovým svátkem, zejména proto, že to byl Falco rusticolus. Velmi nás ale zaujala čerstvá stopa rosomáka na dně blátivé kaluže. Doklad této houževnaté a tajemné šelmy rozvířil dosud celkem klidné vody naší fotografické fantazie. Kéž bychom na něho měli štěstí…

Zaskočeni v horách Kamčatky

Brzy jsme začali stoupat do kopce ještě příkřeji než dosud. Místy jsme se navíc prodírali hustým vrbovím, často už jen díky medvědím stezkám, tak bylo neproniknutelné. V každém dalším žlebu jsme zde mohli překvapit medvěda. Možná právě proto dva naši ruští průvodci – k naší nelibosti – poměrně hlasitě debatovali. Tak blízké setkání s překvapeným medvědem by ale moc příjemné nebylo.

Když jsme hranici limby a vrb překonali, vydali jsme se horským průsmykem přímo vstříc jedné ze sopek. Překvapil nás zde sníh loňské zimy, který lemoval horskou říčku, jež tekla doslova v jeho útrobách. Říčku jsme museli čas od času zdolat. Počasí se nadále horšilo.

Nakonec jsme se rozhodli utábořit pod sopkou na začátku průsmyku, abychom ráno pokračovali už v lepším počasí. Pršelo stále víc. Také mlhy znovu začalo přibývat.

Liduprázdné hory bez stromů i jiné vegetace se stávaly stále méně přívětivé. Nakonec jsme byli velmi rádi, že jsme konečně zalezli do stanů a spacáků. V jejich hřejivém teple jsme se pak mohli modlit za příchod větru, který by snad mlhu a déšť rozehnal.

A opravdu. Vítr skutečně nad ránem začal sílit. Pršelo ale stále a mlha jakoby jeho poryvů nedbala. Po rychlé snídaní jsme se tedy rozhodli, že ještě vyčkáme, jak se počasí během dopoledne vyvine. Po kluzkých suťových úbočích s občasným výskytem sněhu by se nám zatím jen těžko pohybovalo.

Za medvědy z dlouhé chvíle

S kamarády Rasťou a Romanem jsme se rozhodli, že si volnou chvíli zkrátíme hledáním medvědů v mlze kolem tábořiště. Jsme přeci na Kamčatce! Ležet ve spacácích se nám zkrátka nechtělo. Vyrazili jsme.

Vítr byl velmi nepříjemný. Přeskočit potok s přibývajícím množstvím vody a s fotobatohem na zádech bylo ve větru celkem rizikové. Když to tedy vůbec šlo, vítr se ve svých poryvech spolehlivě postaral o to, že jsme na druhý břeh nikdy nedoskočili na místo, kam jsme původně doskočit plánovali.

Další bělokurové nám předvedli nádhernou rodinnou idylku. Skupinka letošních mláďat pečovala o své peří na začátku příkrého žlebu. Škoda jen, že pár desítek kroků za námi byl po celou dobu našeho fotografování bělokurů za velkými balvany zalehlý medvěd. On nevěděl o nás a my zas o něm. Jakmile nás ale ucítil, prudce vyrazil a zmizel v limbě nad námi. Bylo to už po druhé, co jsme propásli medvěda kvůli bělokurům. Další už nám utéct nesmí, slibovali jsme si v duchu.

Plni odhodlání jsme pak v závětří velkého balvanu čekali dobrou hodinu, jestli strmý žleb pod námi nebude zdolávat ještě i jiný medvěd. Reálné to bylo. Stopy byly opravdu všude. Dlouho se ale nic nedělo.

Náhle Rasťo zvolal: „Medved!“ A opravdu. Vysoko nad námi šli po hraně křovinatého pásu dva medvědi. Bylo to od nás velmi daleko a navíc do prudkého kopce, ale i tak jsme vyrazili. Trvalo dobrou půlhodinu, než jsme na místo jejich zpozorování dorazili. Medvědi tu však už nebyli.

Místo bylo ale natolik kouzelné, že už jen pobyt na něm nás naplňoval neopakovatelným pocitem. Několik souběžných žlebů se zde sbíhalo, aby vytvořily jakési horské „náměstí“. Jeho horní okraj se nápadně podobal mělkému lomovému poháru. Hned nad ním pocit naprostého soukromí zajišťoval neproniknutelný pás křovin. Právě pod tímto místem jsme se rozhodli v tichosti počkat. Bylo pravděpodobné, že medvědi tady někde stále ještě jsou…

Medvědi v mlze

A opravdu. Z mhy se přímo před námi nečekaně vynořuje silueta mohutného medvěda. Na okamžik se zastavuje a pátravě větří. Zdá se, že medvěd o nás zatím nemá ani tušení, a to i přesto, že jsme teď přímo před ním. Nejsme nijak maskováni. Je ale přeci jen mlha a také vítr mu zřejmě fouká do malých očí. Utěšujeme se tím, že medvědi ani tak moc dobře nevidí. To je však v krajině bez jakéhokoli stromu či jiného úniku jen celkem chabá útěcha.

Medvěd klidně zamířil kolem okraje „lomu“ právě naším směrem. Teď už opravdu není kam uniknout. Na to ale nemáme čas ani pomyslet. Z mlhy totiž vystupuje druhý medvěd. Je menší. Jde tedy pravděpodobně o medvědici s loňským mládětem.

Pomalu a v překvapivé tichosti procházejí oba medvědi kolem nás na vzdálenost necelých 50 metrů. V tichosti pořizujme první záběry divokých šelem. Jde to jen obtížně. Mlha je zakrývá natolik, že fotoaparáty nechtějí ostřit. I tak se ale pár snímků nakonec daří pořídit, i když drobné kapičky na sklech objektivů kvalitu snímků do jisté míry degradují, jak se později ukázalo.

Každopádně naše pocity, ty nebyly degradovány naprosto ničím. Medvědi nejen že před námi prošli, ale na chvíli se dokonce zastavili, aby si ošetřili svůj huňatý kožich. Teprve pak zmizeli jako dva velcí duchové hor v neproniknutelném podrostu.

Sdělovali jsme si šeptem své pocity. Byl to neskutečný zážitek. Jen medvědi a my! Rozhodli jsme se po krátké poradě nechat oba medvědy chvíli poodejít, a pak vyrazit jejich směrem.

Díky tomuto našemu rozhodnutí se nám později podařilo v horách najít několik dalších medvědů a pořídit dokonce několik snímků naší dvojice, tentokrát v lepším počasí. To je ale na delší povídání. V paměti nám ale už asi navždy zůstanou neopakovatelné hrátky medvědí mámy s téměř již dospělým potomkem v divokých horách Kamčatky.

Zpět v táboře

Plni neopakovatelných zážitků jsme se rozhodli vrátit zpět do tábora. Vítr konečně začal rozhánět mlhu. Bylo proto možné, že brzy vyrazíme na další cestu. Když jsme se přiblížili nad tábor, spatřili jsme krasavici sopku Kambalnuju. Čerstvá sněhová pokrývka ji halila do "svatebního závoje".

Jakoby se ustrojila k jejímu letošnímu výročí. To ona se v březnu letošního roku po 250 letech probudila, to na ni jsme chtěli dojít.

Než jsme došli do tábora, vítr zesílil natolik, že naši průvodci podlehli argumentům některých účastníků, že bychom nejspíš podstoupili až příliš velké riziko, kdybychom pokračovali v cestě za touto kráskou. Vítr byl opravdu velice silný, dokonce natolik, že málem poničil naše stany. Ten svůj jsem pro jistotu z návětrné strany obehnal kamennou zídkou, abych společně s ostatními přečkal další neplánovanou noc tomto místě.

Před západem slunce jsme ještě vyrazili na sousední svah, abychom si Kambalnuju se sněhobílou vlečkou vyfotografovali v zapadajícím sluníčku. Focení v tak silném větru, kde nebylo slyšet vlastního slova, bylo nakonec celkem sportovní výkon. Každopádně jsme přes skla teleobjektivů měli možnost sledovat úbočí sopky, jak se na něm honí jeden závoj sněhu hnaný větrem za druhým.

Otočit to bylo správné rozhodnutí. Teprve u nás doma jsme se dozvěděli, že ten den a noc přecházel jižní část Kamčatky doznívající hurikán, který řádil v Japonsku pár stovek kilometrů od nás.

Ještě jedna věc mě tam nahoře během focení zaujala. Jižním směrem jsem v paprscích zapadajícího slunce spatřil krajinu, od které jsem nemohl odtrhnout oči. Obzor tvořilo modravé Ochotské moře s homolemi sopek na Kurilském souostroví. Další řada různě velkých vulkánů lemovala linii mého obrazu z východu, tentokráte směrem od Tichého oceánu. Sám jsem stál na úbočí sopky a také na západě byly větší i menší homole různě starých sopek. Ve středu mého obrazu se rozprostírala široká planina mírně zvlněných pahorků. V jejím jádru se modralo jezero jako vodní dlaň, jejíž prsty tvořily řeky dotýkající se mořského pobřeží.

Kolik lidí tudy asi prošlo? Kolik medvědů mám právě před sebou, aniž bych je na tu dálku spatřil? Obraz byl natolik úchvatný, že stále znovu a znovu přitahoval můj zrak. Uvědomoval jsem si, že se dívám na místa, které lidé často nenavštěvují. Liduprázdná údolí, neposkvrněné řeky a jezera. Nikde ani známka po civilizaci. Žádný kouř, města nebo domy, žádné sloupy a stožáry, ba ani pruhy po letadlech, hyzdící všude jinde blankytnou oblohu a krajinu. Nadechl jsem se zhluboka, abych i poslední sklípek svých plic naplnil kamčatským dechem divočiny. Tam se tak jít toulat. Jen tak, pomalým krokem. Užívat si divočinu jinak, ne turisticky, či sportovně…

Definitivní prohra a cesta zpět

Druhý den ráno bylo jasné, že sopka Kambalnaja už naší výpravou pokořena nebude. Ne, že bychom o to nějak zvlášť stáli, ale mohlo to být zajímavé. Počasí nám ale vzalo dva dny, které by nám společně se dvěma dny „ztracenými“ v Kamazu určitě chyběly. Rozhodli jsme se tedy vrátit zpět.

Zpáteční cestou jsme naštěstí narazili na dvě zajímavá místa. Jedním z nich byla bývalá geologická stanice, kde se geologové v 60-tých a 70-tých letech pokoušeli zkrotit sílu podzemního vulkánu a využít jeho energii. Tlak byl však natolik veliký, že svou snahu nakonec museli vzdát. Cenné stroje a další vybavení tehdy nechali na místě. Jejich torza dnes už téměř pohltila příroda. V jejich těsné blízkosti se procházejí už jen medvědi a dnes my.

Nedaleko spatřujeme dým na vrcholu kopce. Vladimír nám sděluje, že se nejedná o žádný požár, jak jsme si mysleli, ale že jde o vulkanickou činnost. Kopec se jmenuje Nižně Košelevskyj. Nachází se zde údolí gejzírů. To jsme si nemohli nechat ujít. Netušili jsme, že nás čeká na druhé straně hor ještě několik podobných „gejzírových polí“, ale o tom až příště…

Foto a text: Štěpán Mikulka