Splněný klukovský sen

Není to dlouho, co v televizi běžel německý dokument o přírodě Ruska. Jednotlivé díly jsem si od doby, kdy jsem je viděl poprvé, přehrál nesčetněkrát. Fascinující záběry divoké přírody mi uvízly velmi hluboko pod kůží. Snad nejvíce se mi líbil díl o ruské Kamčatce, o divoké zemi medvědů, orlů, lososů, ale i vulkánů, či gejzírových polí. Vlastně mě ani ve snu nenapadlo, že bych některé z těchto míst mohl v průběhu svého života navštívit, i když jsem si to v hloubi duše přál. Ne, že bych to nezkusil. Telefonoval jsem dokonce jednomu z mála lidí, kteří v Evropě na takto odlehlá místa organizují své fotoexpedice. Když mi však sdělil cenu takovéto výpravy, jen mě to utvrdilo v tom, že Kamčatku nejspíš nikdy neuvidím.

Člověk míní, ale osud mění

Asi půl roku po mém telefonátu se mě jeden z mých dobrých fotografických přátel zeptal: „Štěpáne, chceš ještě pořád na tu Kamčatku?“ Odpověď dostal rychleji, než jsem si ji vůbec řádně promyslel: „To víš, že ano, Lukáši!“ O poznání vlažnější byl už však dovětek: „Záleží ale na tom, kolik by to stálo…“ Kdybych si nezjišťoval celkem nedávno ceny, určitě bych opět jen smutně mávl rukou a řekl: „Tak na tohle fakt mít nebudu, sen se odkládá.“ Cena však byla o tolik příznivější, že mi bylo jasné, že jestli tam opravdu chci, musím jít do toho teď, nebo nikdy. Vždyť budu mít téměř celý rok na to, abych si na expedici našetřil, utěšoval jsem se tehdy. To nejdůležitější, tedy rozhodnutí, bylo za mnou!

Od snu po skutečnost

To byl tedy úplný začátek mého velkého dobrodružství. Od té doby následovalo mnoho dalších nezbytných logistických úkonů, od zajištění letenek, doprav přes místa, kde nejsou žádné silnice, přes víza, vstupy do rezervací, či vojenských oblastí, až po zajištění ozbrojeného doprovodu v místě největšího počtu medvědů. Bylo toho samozřejmě mnohem více, co musel náš ruský průvodce Vladimír, či kamarád Peter zajistit. V březnu navíc proběhla erupce sopky Kambalnaja, kam jsme se chystali také vystoupit, a která byla i docela blízko Kurilského jezera – ráje medvědů a lososů. Erupce byla natolik silná, že tím mohla být naše výprava ohrožena (silnější než islandská sopka před pár lety). Podstatné ovšem je, že jsem se nakonec spolu s dalšími přáteli na začátku září 2017 ocitl v letadle, které směřovalo do Moskvy! Avšak teprve v okamžiku, když jsme se odlepili od země, jsem začal skutečně věřit tomu, že kamčatskou divočinu zanedlouho spatřím na vlastní oči.

Přelet do Moskvy byl v rámci celé expedice vlastně jen celkem zanedbatelným přesunem. K opravdovému cestování teprve mělo dojít. To jsme si naplno uvědomili ve chvíli, kdy jsme vystoupali po schůdcích do speciálu ruského Aeroflotu a začali procházet jednou z chodbiček letadla ke svým sedadlům. Bylo velmi zajímavé sledovat rozmanité tváře všech spolucestujících. Snažil jsem se uhádnout, jestlipak mezi tou spoustou národností nejsou i příslušníci jednoho ze tří hlavních domorodých kamčatských kmenů (Korjaci, Itelmani, Ainové). Času jsem měl na to spoustu, jelikož letadlo jakoby nekončilo, tak bylo obrovské. Bylo v něm určitě 500 pasažérů.

Nakonec jsme se pohodlně usadili a čekali na vzlet. Jediné, co nás mrzelo, bylo to, že nebudeme moci sledovat nekonečnou ruskou krajinu, kterou začneme už za chvíli zdolávat cca 10 hodin. Nebyli jsme nikdo u okénka. Téměř sedm tisíc kilometrů většinou jen málo osídlených, či dokonce liduprázdných oblastí!

LCD panel před námi nám začal promítat naši trasu. Rusko jsem si sám pro sebe rozdělil na několik dílů. Ty od sebe oddělovaly mohutné řeky s romantickými názvy: Ob, Jenisej, Lena atd. Kolik dramatických událostí se asi na jejich březích odehrálo? Ovšem nejvíce fascinující byly nekonečné lesy Sibiře – bezlesé stolové hory, široká údolí a klikaté nitky řek (viděli jsme cestou zpět). I tak se ale každý z nás těšil nejvíc na to, až se konečně ocitneme na Kamčatce. Skutečnou vzdálenost našeho cíle, Kamčatky, jsme si tedy uvědomili opravdu až v průběhu letu. Nakonec jsme zdárně přistáli v daleké zemi, pro kterou není Japonsko zemí vycházejícího slunce, ale zemí slunce zapadajícího.

Kamčatka

Hned na letišti v Petropavlovsku jsem získal jednu cennou zkušenost. Speciální vojenský repelent proti komárům sice neškodí lidské kůži, ale spolehlivě rozleptá hydrofobní úpravu batohu a dokáže také zničit i náhradní baterie do fotoaparátu. Z batohy se totiž při nakládce, či vykládce příliš nemazlili, takže obal repelentu se poškodil a obsah vytekl.

Hezký začátek, říkal jsem si. Zejména baterie byly ztrátou celkem citelnou, když v oblasti, kam jsme směřovali, nemuselo být jejich dobíjení až tak jednoduché. Naštěstí to byly jen dva kousky. Netušili jsme ještě v tu chvíli, že si své místo na slunci budeme muset v boji se smůlou i nadále docela těžce vydobývat.

Na letišti už nás srdečně vítal Vladimír, člověk malého vzrůstu, ale velkého srdce. Následuje transport zavazadel do Kamazu, no a krátké zdržení na policii, kde řešíme nějakou chybějící doložku, či co. Zase drobná indicie smolných chvil, kterých jsme se hned tak zbavit neměli, ale to bych předbíhal…

V infocentru národního přírodního parku nám průvodkyně zaníceně popisuje všechny ty nádherné a drahocenné klenoty Kamčatky, což někteří nakonec neunesou a při dokumentárním filmu tak trochu usínají. Není divu. Časový posun je 10 hodin a skupinka letící přes Vídeň nespala dokonce 48 hodin. Prohlížím si poutavé panely věnované divokým dětem Kamčatky. Vše je velmi hezky ztvárněno, čímž definitivně zapomínám na Rusko před více než dvaceti lety, jež mám stále ještě v paměti. Velmi milá a pro přírodu nadšená průvodkyně se s námi srdečně loučí a my můžeme po krátkém nákupu konečně vyrazit.

Vladimír nám mezi tím představuje nejen město, ale i Kamčatku samotnou. Dozvídáme se, že Kamčatku postihuje ročně až 3 000 různě silných zemětřesení, čímž začínáme rozumět zodolnění mnoha domů betonovými výztuhami. Domy, a to včetně kostelů, jsou často železobetonové a uvnitř některých je ještě navíc zodolněno i „bytové jádro“, aby prý odolalo zemětřesení 7 stupňů Richtera. Pozn.: Z cca 300 sopek je dodnes 29 aktivních.

Samotný Petropavlovsk se může rovněž pochlubit titulem hrdinského města, což je vzpomínka na velmi dramatické roky Krymské války (1854-1855). Tehdy se přiblížili k břehům Kamčatky evropští nájezdníci, přesněji řečeno britská a francouzská plavidla s velkým počtem dobře vycvičených mužů. Petropavlovsk, ležící dnes na břehu jednoho z největších přístavů světa, hájil jen malý počet lovců kožešin a později několik stovek kozáků, kteří přispěchali lovcům na pomoc. Avšak právě tito lovci nakonec sehráli klíčovou roli v tomto konfliktu. Traduje se, že díky jejich střeleckému umění nepřirazil ke břehu jediný živý důstojník velící mužům ve člunech, jež měli za úkol doplout ke břehům Kamčatky. A bez velení to zkrátka nešlo. Petropavlovsk se tedy velké vojenské přesile ubránil.

Tolik slavná historie města, které roku 1740 založil slovutný pan Vitus Bering. Ten mimochodem ukončil svou velmi dobrodružnou životní pouť na jednom z nedalekých Aleuckých ostrovů…

Během našeho přesunu si také všímáme, že na Kamčatských silnicích jezdí výhradně japonská a ruská auta. Dostáváme vysvětlení, že v Japonsku je už snad po 4 letech „uvalena“ na vozidla nějaká ekologická daň, takže Japonci svá vozidla mnohdy prodávají a dostanou se tak i do Ruska. Je tu však malý technický problém. Všechny vozy mají řízení na pravé straně. To však domorodci řeší přímočaře rusky, a to zrcátkem našroubovaným do levého předního blatníku.

Když už jsme u toho Japonska, rozlohou je prý o čtvrtinu menší než Kamčatka, ale zalidněním ji daleko předčí (127 383 854 obyvatel). Kamčatka má přibližně 317 000 obyvatel, přičemž téměř polovina z nich obývá Petropavlovsk, který právě opouštíme.

Současně také opouštíme i další výdobytky civilizace, tedy i místní kvalitní silnici. Brzy jedeme po něčem, čemu bychom u nás říkali polňačka. Řidič Kolja však jede tak, jakoby se cesta ani nezměnila. Tomu začínáme rozumět jen o pár desítek kilometrů dál, kdy opouštíme i tuto „cestu“ a ocitáme se v nějakých tundrou vyjetých kolejích plných vody, bláta a neskutečně velkých výmolů, které už s jakoukoli cestou nemají pro nás Evropany nic společného. Jen velmi těžko si v tu chvíli dokážeme představit, jak takový přesun přežijeme následujících čtyřiadvacet hodin. Řidič, snad jako by nás zaslechl, zkouší jet několik okamžiků přímo po pobřeží Ochotského moře, kde však po chvíli hrozí zapadnutí v písku.

I tuto cestovní „nádheru“ si však při naší smůle musíme zasloužit, jelikož se jeden opilý ruský rybář rozhodl porovnat si sílu své Toyoty s naším nákladním Kamazem. Čelní srážka a jeho noční záchrana ze značně zdeformovaného vozidla, to vše v naprosto provizorních podmínkách a provizorními nástroji, byla velmi dobrodružnou i nebezpečnou akcí. Následné vyšetřování dopravní nehody ruskou policií vyzbrojenou samopaly nás pak stálo takové zdržení – dokumenty byly vypisovány v mnoha kopiích a hezky ručně – že jsme nestihli první přívoz přes řeku.

První medvěd

Cesta byla však nejen náročná, ale i nadále docela dosti dobrodružná. První medvěd, kterého jsme spatřili, byl bohužel uhynulý. Jen těžko však uvěřit, že jeho několikasetkilogramové tělo zastíní svou velikostí ještě jiný obr. Bylo to ale tak! Jen pár desítek kroků od medvěda totiž ležel mnohem a mnohem větší gigant – velryba. Krokováním jsem zjistil, že jí nechybělo mnoho do 25 metrů. Medvídek se zřejmě přišel nabaštit, což se nejspíš některému z rybářů nelíbilo a zaplatil to svým životem. Na Kamčatce se legálně uloví každý rok zhruba 1 500 medvědů. Mnoho medvědů však stále ještě uloví pytláci, a tohle mohl být jeden z nich, pokud ho tedy nesrazil některý z projíždějících náklaďáků typu Ural nebo Zil. To by šlo ale asi jen těžko, při rychlosti, kterou místní „komunikace“ umožňovala. Celkově se na Kamčatce vyskytuje 15 tisíc medvědů!

Setkání s medvědem, tentokráte živým

O kus dál se na nás konečně usmálo štěstí. Při krátké zastávce, kdy jsme si v pustině kamčatské tajgy pochutnávali na zralých a hlavně chutných plodech podzimu, náhle někdo zvolal: “Medvěd!“ U různých skupin cestovatelů by dle jejich zaměření byla různá i jejich následná reakce. Začátek byl však velmi podobný. I my nejdříve všichni kvapem míříme k autu. Důvodem však není zajištění naší bezpečnosti, jak by se mohlo zdát. Z auta v zápětí v pozměněném pořadí vypadávají tatáž těla, tentokrát však ověšená foťáky a kamerami. V několika vteřinách jsou přístroje na stativech a už v tichosti čekáme, co se bude dít.

Nacházíme se volné krajině tundry mezi Ochotským mořem a vzdálenou řekou, kde nejvyšší „rostlinou“ jsou asi hříbky rostoucí v mechu a borůvčí. Není tedy jiného úniku, než zpět do auta. Tam se ale nikomu nechce. Všichni touží vyfotografovat svého prvního medvěda. Ten se pohybuje celkem svižně přibližně naším směrem. Brzy však mění směr své dosavadní trasy. Míří teď přímo na nás. Máme radost. Je totiž známo, že medvěd celkem špatně vidí, takže by mohl přijít docela blízko! Je dobrý vítr, pokládám si v duchu otázku? Žádná sláva. Vítr je poloviční, ale snad to vyjde. Medvěd už je dosti blízko, takže začínají cvakat první fotoaparáty. Brzy se přibližuje natolik, že se přes rameno ohlížím, jestlipak už nejsem v tundře sám a kamarádi dávno nezmizeli v bezpečných útrobách Kamazu. Všichni však v naprosté tichosti sledují nádhernou divokou šelmu. Tmavé mohutné tělo a velmi dobře znatelné drápy budí v nás všech respekt. Tento obdivuhodný tvor dodnes kraluje velké části Kamčatky. A není se čemu divit. Vždyť největší kamčatští medvědi mohou vážit i 700 kg!

Medvěd nakonec mění směr. Přeci jen si nás asi všiml. Míjí nás ale v takové vzdálenosti, že si jej i tak můžeme dostatečně prohlédnout. Pohybuje se naprosto neslyšně a přes neschůdnost členitého bahnitého terénu a jeho hmotnost i nečekaně svižně. Plni čerstvého zážitku konečně usedáme v autě, abychom opět vyrazili blíže Kurilskému jezeru. Řeč se samozřejmě točí jen a jen kolem medvěda. Bylo to velmi silné!

Na návštěvě v rybářském táboře

Mohlo by se zdát, že už jsme tento den zažili dost a dost. Jedno velké překvapení nás však přeci jen ještě čekalo. Právě ve chvíli, kdy jsme si dávali další přestávku u jednoho z mnoha rybářských táborů, které se sporadicky objevovaly v několikakilometrových odstupech na pobřeží Ochotského moře, vrátili se rybáři se svým úlovkem. Převážně šlo o lososy, které rybáři přehazovali z člunů do plastových beden.

Velmi bizarně však působil žralok sleďový zavěšený hlavou dolů na ocelovém laně jeřábu. Bylo mi ho líto. Rybáři jej položili na zem a dovolili nám, abychom si jej řádně a zblízka prohlédli. Občas chudáka žraloka polili slanou vodou a zdálo se, že jej možná i pustí zpět do moře. Jak tohle nakonec dopadlo, to nevím… Sotva jsme se nabažili žraloka a všedního života lovců lososů na rybářské základně, vydali jsme se na další cestu. Náš dnešní cíl – Paužetka – byl stále ještě velmi daleko a čekal nás navíc ještě jeden přívoz přes řeku a dva brody.

Nakonec se konečně ocitáme v pobřežním městě Ozjernovsky, kde nakupujeme nějaký proviant na cestu. Dá se předpokládat, že je to poslední příležitost k nákupu a také poslední civilizace, včetně mobilního signálu, který okamžitě všichni využíváme, abychom o sobě dali vědět domů. Na ulici si ještě povídám se stařenkou, jak se jí tady žije, jaké jsou tu zimy a co děti a vnuci, znáte to. Pak už následuje poslední přesun, a to do našeho základního tábora v Paužetce.

Centrální ulice Ozjernovskoj...

Přijíždíme tam už za šera, takže v podstatě nejsme schopni říci, jestli se nacházíme opět v městečku nebo jen ve vesnici, či nějaké osadě. Vše mizí nejen ve tmě, ale i v porostu bolševníku, šalamějníku a v březové tajze. Vítá nás srdečně Jevgenij a Valentin. Po krátkém uvítacím ceremoniálu si spěšně stavíme své stany. Máme všeho celkem dost. Čeká nás tady ale ještě poslední velmi vítané překvapení. Paužetka je místo, které plně využívá zdejší sopečné činnosti. Právě díky této skutečnosti se už po pár minutách od dostavění stanů koupeme v horké lázni termálního „bazénu“.

Turbína v této geotermální elektrárně je nejstarší v bývalém SSSR. Tuším, že pochází z 60-tých let.

Naše rozlámaná těla dychtící po odpočinku nečekaně dostávají to, co právě nejvíce potřebují. Jsme šťastni. Za průběžného popíjení místní i slovenské samohonky rokujeme o čerstvých zážitcích i zítřejších plánech, to vše v kouřícím bazéně a s nekonečným hvězdnatým nebem nad hlavou. Všechny strasti náročné cesty jsou rázem zapomenuty. Jsme tu jen my a všeobjímající ruská divočina kolem nás. Stopy medvědů nacházím ráno jen pár desítek kroků od našeho tábora…

Paužetka je velm zajímavým místem. Kdysi to bylo jistě velmi pěkné místo. Dnes chátrá. Polovina z cca 60 obyvatel pracuje v elektrárně, druhá se živí pěstováním zeleniny atd. ve sklenících vyhřívaných rovněž geotermální energií. Kvetoucí jahody, ale i dozrávající mango jsou proto pro nás velkým překvapením...

Foto a text: Štěpán Mikulka