Když jsem na svůj web dával předposlední Foto týdne, na němž jsou zachyceny děvčata z Keni, co si hrají s vodou doslova jako malé děti, a která navštívila naši stanici v rámci programu "Fotbal pro rozvoj", jehož patronem je fotbalista Tomáš Ujfaluši, myslel jsem si, že se k tomuto tématu už nebudu na mých stránkách nijak vracet. Nicméně se u nás na stanici včera zastavila kamarádka Klára, která nám, co by průvodkyně africké návštěvy, přišla poděkovat a současně také donesla nějaký ten děkovný dopis našemu panu řediteli plk. Ing. Patrovskému a mou domněnku, tak trošku změnila. Požádala mě totiž, jestli bych napsal nějaký ten článeček o této nevšední návštěvě.

První, co mě napadlo, bylo to, že asi nejsem ten pravý, kdo by mohl něco o této problematice psát, jelikož "znám" Afriku jen z vyprávění mých kamarádů, kteří tam pravidelně jezdí fotografovat, či od kolegů hasičů, kteří tam jezdili jako servisní team na rallye "Paříž Dakar", a to jako zemi překrásné divoké přírody, ale také zemi nezměrné chudoby a sociální nestability. Navíc jsem ani nic moc nevěděl o projektu "Fotbal pro rozvoj" (www.fotbalprorozvoj.org) , který je jakousi součástí většího projektu "Česko proti chudobě" (www.ceskoprotichudobe.cz), což už vám asi něco říkat bude.

 Kamarádka však celkem naléhala, a tak jsem k tomu nakonec přistoupil po svém. Nejdříve jsem si tedy celkem podrobně nastudoval patřičné informace z netu, čímž jsem se také mimoděk dozvěděl něco málo i o Tomášovi Ujfalušim, což je slavný bratránek mé ženy a bylo už taky celkem načase, abych to udělal:-). Mimochodem, fotbalový team MYSA, který nás navštívil, jsme s kolegy chtěli vyzvat na fotbalový zápas, ale nakonec jsem byl rád, že už byli unavení náročným programem, jelikož jsem si na netu přečetl, že vyhráli prakticky všechno, co mohli. Před návštěvou naší stanice to byly hned čtyři zápasyJ Také jsem si přečetl něco o Keni, a tak jsem se dozvěděl, že se jedná o zemi s rozlohou 582 650 km2 a s hustotou zalidnění 50 lidí na kilometr čtvereční. Průměrný věk obyvatelů v Keni je 48 let. Nezaměstnanost je tam opravdu veliká - kolem 40-ti procent. Největší město Nairobi, má téměř 2 miliony lidí, přičemž v Keni žije celkem asi 32 milionů lidí. Zhlédl jsem také nějaké ty dokumentární filmy z pobřeží Viktoriina jezera, no a také nesmírně zajímavou brožurku, kterou mi přinesla Klára. V této malé fotografické knížečce byly naprosto skvělé fotografie! Autory snímků byly malé africké děti, které dostaly do rukou jednorázové fotoaparáty a plnily jakýsi úkol, nafotit, co se jim v jejich vesnici, nebo spíše slumu, zdá být zajímavé nebo se jim líbí.

Tento nápad se mi zdá naprosto úžasný, jelikož děti nesvázané jakoukoliv fotografickou teorií a místními konvencemi, zcela pravdivě a bezprostředně na svých snímcích zachytily ty nejzapadlejší zákoutí svých vesnic, kam by se snad ani nikdo jiný nedostal; zachytily svůj každodenní život, který mi ve své ryzí prostotě přišel natolik drsný a nepředstavitelný, že mě to opravdu velice silně oslovilo. Rovněž filmové dokumenty popisovaly pro nás Evropany naprosto nepřestavitelné podmínky pro život, čili jsem nakonec nenapsal žádný článek o návštěvě stanice, která byla celkem tradiční, až na opravdu velikou radost z některých našich ukázek, ale napsal jsem píseň, jejíž slova si zde na OA můžete přečíst. Nevím, jestli Klára bude spokojená, ale takhle nějak to dopadlo...

Afrika

Myslím, že tohle jsem někdy už viděl,
že ten film znám, ten dokument znám.
Tuším, že tehdy jsem hodně se styděl,
jak dobře se mám, dobře se mám.

V poušti, byla tam vesnice v poušti,
v rytmu chatrč a stín, vždy chatrč a stín
a z houštin, v ohradě z trnitých houštin,
dvě kravky a dým, staletý dým.

 
Tři ženy, na kládě seděly ženy,
houf dětí se hlasitě smál,
já nechápal, jak tam jde žít...
Stěny, jim domov jsou hliněný stěny,
v nich každý se o život pral,
však radost si nedali vzít...

Já věděl, že až tenhle dokument skončí,
že až půjdu spát, až půjdu spát,
zas vrátím, vrátím se do našich končin,
kde budu si hrát, na život hrát.

Přesto tak blízko, tak blízko jsem pointě nebyl,
že neumím žít, jak oni žít,
že dokud, moje krev proudí mi do žil,
mám ještě čas snít, o čem chci snít.

Fotka, dnes vyšla v Reflexu fotka,
ten pohled já znám, odněkud znám...
Potkal, kde já toho kluka už potkal
- v Africe má, svou rodinu má.

Má břicho, hladem přecpaný břicho,
nemá co jíst, nemá co jíst,
jde ticho, ze snímku mrazivý ticho,
jen oči mi říct, chtěj něco říct.

 
Víš, teď tiše mi naposled říkej,
jak nebe je v Evropě modrý,
jak řeky jsou plný ryb. Víš,
přestože mám pocit, že ještě jsem naplno nežil,
že ještě jsem jen málo viděl,
můj život se krátí, jak stín, na písku stín...

Pozn.: Více mých textů lze shlédnout na stránkách mé hudební skupiny http://www.veceryvjednom.wz.cz

Text a foto: Štěpán Mikulka